Rozhovor s antropoložkou, spánkovou poradkyní a autorkou webu Prosím Spinkej. O tom, jak to mají se spaním doma, jaký spánek je normální a co pomáhá při spaní dětem i dospělým.
Lenko, jak doma spíte?
Všichni spolu. Máme čtyři velké matrace vedle sebe na nízké posteli vyrobené z palet. Postel jsme si snížili teprve nedávno, abychom nemuseli ráno hlídat, jestli z ní naše druhá dcerka nespadne. Takto si pohodlně sama sleze. Většinou je to tak, že se ráno probere mladší (11 měsíční) dcerka a okamžitě leze za tou starší do její postele, probudí ji a spolu si hrají, než se postupně probouzíme my dva s manželem. A co se týče noci, spíme všichni tak, jak potřebujeme. Starší dcerka celou noc, manžel také celou noc, mladší dcerka s pauzami na kojení a já přerušovaně podle kojení a práce. Ale pokud se mě zeptáš na to, jak často se mladší dcerka budí, tak vážně nevím :)
To máte podobné jako my v Loktu Shi. Jak je to se spánkem a nošením - každý nosící rodič ví, že nošení uklidňuje a uspává. Proč to takhle funguje?
Těch faktorů je mnoho. Jednak jim nošení připomíná pobyt v bříšku, ve kterém také miminka spinkala nejčastěji v pohybu. A pak plní i funkci bezpečí. Spánek byl pro člověka vždy aktivita, kdy se cítil instinktivně více zranitelný a v nebezpečí, v ohrožení. Proto i my dospělí, když spíme sami, máme často lehčí spánek a intuitivně se snažíme „být v pozoru.“ Miminka to nemají jinak. A jelikož jsou odkázaná na naši pomoc a starostlivost, ten nejbezpečnější přístav je naše blízkost. Poznají ji tak, že cítí naši vůni, slyší náš hlas, cítí naše teplo. Když toto všechno ve spánku mají, nemusí se pak tolik soustřeďovat na neznámé zvuky kolem, protože jsou u mámy a ta je ochrání, vědí, že jsou v bezpečí. To je i jeden z hlavních důvodů, proč ve většině světa mají rodiče během spánku dítě na sobě nebo co nejblíže u sebe. V japonské kultuře mají na to výraz „anshin“ – cítit se v bezpečí. Znamená to být v kontaktu během spánku, což dětem přináší teplo a uvolnění, které pomáhá ke klidnému spánku. I u nás rodiče často říkají, že když si lehnou přes den s dítětem, mnohdy spí dítě déle než jindy.
Rodiče mají někdy obavu, že když si dítě zvykne na spaní v šátku přes den, bude to takto vyžadovat i v noci. Představa prochozené noci samozřejmě nikoho neláká. Jaká je tvoje zkušenost, skutečně k tomu dochází?
K prochozeným nocím? Ano, často i u nenošených dětí, třeba když jim lezou zoubky. Jinak s nějakou závislostí na nočním nošení v šátku (krom období nemoci či zoubků – kdy je ale nošení velká záchrana) jsem se ještě nesetkala. Málokoho v noci napadne, že by měl nosit v šátku. Instinktivně dítě v noci kojíme, nebo uspáváme v náručí, nebo mu zpíváme, hladíme ho. A dítě dokáže ten rozdíl velmi rychle rozeznávat. I děti, které přes den spí jen v šátcích, často v noci nemají problém spát vedle maminky v posteli. V noci je silnější i působení spánkového hormonu melatoninu, jejich spánek je o něco stabilnější v tom smyslu, že je v noci rychleji uspí kojení nebo přitulení či náruč než přes den. To je jedna věc. A druhá věc je, že šátek je prostředník, který pomáhá ke kontaktu s maminkou či tatínkem. Není smyslem života. Takže pokud ten kontakt, to naše teplo, vůni, blízkost cítí, nutně k tomu v noci nepotřebují šátek ani nosítko.
Každé dítě je jiné a určitě není žádný univerzální recept, který by fungoval všem. Máš ale nějaká základní doporučení, která při řešení potíží se spánkem dáváš vždycky?
Přijetí situace, jakou ji máme teď, je prvním krokem. Pokud se zlobíme a hledáme v sobě chyby, čím jsme to asi způsobili a proč naše dítě má takový spánek a sousedovo ne, nikam daleko nedojdeme. Přijetí situace odlehčí mozek, aby nemusel hledat viníka a trápit se. A najednou máme volný prostor vnímat detaily, které jsme přes únavu a hněv neviděli. Často se také setkávám s příliš velkými očekáváními, které od spánku dětí máme. Nedávno jsem vytvořila letáček Desatero klidného spánku a usínání podle ProsímSpinkej. Myslím si, že je skvělou odpovědí na tuto otázku.
A co bys doporučila rodičům, aby se ráno cítili dobře a odpočinutě?
To, co dětem. Blízkost, kontakt, rituály před spaním. Často našemu vyčerpání přidává i to, že jsme neustále online. Takže pokud máte krizi, odpojte se od internetu. A pak je dobré přizpůsobit si spaní, abychom nebyli ve stresu. Například mít dítě co nejblíže, pak na něj můžeme reagovat i v polospánku. Zařídit si společné místo ke spaní tak, abychom se nebáli, že dítě spadne. Bude se nám spát klidněji. Mnoha lidem také může pomoci mít u postele papír a pero a vše, co je napadne poté, co ulehnou do postele, si rychle zapsat. Někteří z nás to mají tak, že jakmile si lehnou, jejich hlava začne plánovat a ukládat si důležité informace a věci, které je potřeba na druhý den zařídit. Nebo nás trápí různé myšlenky. A to vše zhoršuje i kvalitu našeho odpočinku.
Dopřejte si na mateřské nebo aspoň o víkendu rodinný spánek přes den. Stejně se ukazuje, že pro člověka bylo vždy přirozenější spát dvoufázově. S dětmi se k tomu mnohdy vracíme. Tančete, zpívejte, hrajte si, milujte se, čtěte. To všechno uvolňuje stres a ten je náš největší spánkový nepřítel.
Co tě o spánku naučily tvoje děti?
Adélčin několikaměsíční spánek na mé hrudi mě naučil poslouchat svoji intuici a inspiroval mě k založení Prosím Spinkej. S Elenkou spánek neprožívám tak, jak jsem ho prožívala s první dcerkou. Takže Elenka v šátku prospala celý můj poslední semestr na antropologii. Pospává na mě i na přednáškách o spánku dětí a někdy ji místo zpívání povídám o spánku to, co maminkám, a ona hned usne. Ale Elenka mě zase naučila hodně o kojení. Myslela jsem si, že to bude po té tříleté kojící praxi s první dcerkou jednoduché, ale Elenka mě vyškolila hned od prvních dnů. Naštěstí jsme to nakonec spolu úspěšně zvládly a já jsem v této oblasti zase o něco pokornější a moudřejší.
Ty se v oblasti spánku neustále vzděláváš, studuješ antropologii na Univerzitě Karlově a spánek je tvé hlavní studijní téma. Čemu konkrétně se věnuješ?
Bylo to celkem složité období, denní studium, práce a děti. Ale stálo to za to. Škola mi dala mnohé. Bylo to dokonalé doplnění teorie k mé praxi. Často jsem seděla na přednáškách a jen si říkala – aha, aha, aha. Měla jsem a pořád mám štěstí na skvělé antropology, kteří mi hodně pomáhají v tom, že mi nastavují zrcadlo. Vždy když jsem přišla s něčím, že už vím, jak to asi v tom dětském spánku je, začali mi dávat otázky a ptát se: a nemohlo by to být třeba ještě úplně jinak? To mi moc pomáhá, protože je podle mě úplně nejhorší zaseknout se v nějakém svém dogmatu a zavřít své myšlení před novými informacemi a novými pohledy.
No a čemu konkrétně se věnuji? Teď třeba analýze různých přístupů ke spánku a tomu, jestli vůbec něco jako normální spánek existuje. Dokončuji svůj pětiletý antropologický výzkum, analyzuji spánkové deníky a hledám v nich různé souvislosti.
Jaký má vliv studium na tvůj spánek?
Kvůli státnicím z evoluční biologie jsem třeba téměř týden nespala :D Teď vážně. Je docela úleva vědět, že nepřerušovaný spánek není cíl ani nic, bez čeho by tělo nepřežilo. Víc si uvědomuji jak intenzivně nás v tom, jak spíme, ovlivňuje kultura. Spánek je pro nás soukromá záležitost a také pro mě je to věc, kterou ráda sdílím s nejbližšími příbuznými nebo lidmi, které mám ráda, a nějaký čas už se známe. V mnoha kulturách je ale společný spánek něco jako když hostu nabídnete kafe nebo oběd. Prostě považují za nevhodné nechávat vás přes noc spát o samotě. V terénu se pak antropologům takto často stává, že narazí na nějaké vlastní kulturní hranice a je docela těžké je zbourat.
Co tě na spánku tak baví?
Spánek je takové moje osudové téma. Jako malá holčička jsem bývala často náměsíční a vstávala jsem docela brzy. V jedenácti letech mi vyšla na Slovensku kniha pohádek, napsala jsem je tehdy, protože jsem měla pocit, že nám dětem dospěláci nerozumí a ty jejich pohádky se mi zdály až moc negativní. Pak jsem stala novinářkou a dětský svět a spánek si mě zase našli, když jsem se stala maminkou. Tomuto tématu se do hloubky věnuje ve světě ještě stále docela málo antropologů. Stále přináší nové a zajímavé informace. A mě strašně baví být toho součástí. Podílet se na výzkumu něčeho, co má v sobě pořád spoustu záhad a tajů, je krásné. Na spánku mě baví i to, že je tak neuchopitelný. Je stále co objevovat a nacházet. Spánek navenek působí jako pasivní část našeho života, přitom je to ale spíše hodně barvitá a aktivní součást toho, jaký život vedeme ve dne. Na poradenství mám zas nejradši, když se mi podaří rodiče navést tak, že si najdou ideální řešení, které jim všem vyhovuje. A najednou se cítí lépe a svobodněji. Někdy se stačí na spánek podívat jinýma očima.
Když je řeč o pohádkách, ty jsi svou druhou knihu pohádek věnovanou spánku vydala nedávno. Jak jsi na myšlenku terapeutických pohádek přišla?
Když jsem si v dospělosti četla pohádky, které jsem napsala v dětství, zjistila jsem, kolik mých tehdejších vnitřních dětských pocitů obsahují. Najednou jsem se přes ně zase dostala do dětství a vybavila si různé situace, které se pod metaforami z pohádek ukrývaly. Dětem pohádky dokážou neskutečně pomoci – zpracovávat různé myšlenky, situace, zážitky. A tak jsem postupně zkusila pohádky zařadit i do své poradenské praxe. Doteď si pamatuji první holčičku, které jsme s její maminkou vymyslely příběh na noční buzení. Měla 18 měsíců a zabralo to do týdne. Byla jsem sama překvapená. Nakonec mi v práci pohádky tolikrát pomohly, že jsem se rozhodla rodiče motivovat v tom, aby je na spánek sami pro své děti tvořili podle potřeby. Napsala jsem 23 pohádek, které využívám i v práci s rodinami. A k nim také návod a inspirace, jak pohádky tvořit. Důležitou součástí knihy jsou příběhy maminek, které popisují různé spánkové problémy a jak je díky pohádce postupně vyřešili.
Ale teda musím říci, že nás kniha Pohádkopsaní pro klidné spaní, doma docela poznamenala :) Starší dcerka už nehlásí, že jde spát, ale říká: „Mami, odcházím do říše snů.“ A pak si v posteli zpívá ukolébavku, kterou si sama vymyslela.
