Mělo to být jednoduché. Zavážete miminko do šátku, a od té chvíle budete všichni šťastní. Jenže... ono pláče. Vzpouzí se. Spokojenost? Na míle daleko. Jak z toho ven?
Těšili jste se na nošení v šátku, jenže miminko se už při vázání vzpouzelo a plakalo... co plakalo, řvalo? Nebo se chvíli kroutilo, a pak začalo křičet, jako kdybyste mu strašlivě ubližovali? Přitom v náručí bylo tak spokojené a v klidu. Zažili jste horké chvíle, když se Vám spokojeně spící dítě probudilo uprostřed supermarketu a začalo hulákat, jako když ho na nože berou? Takové ty okamžiky, kdy si člověk přeje být někde daleko, nejlépe doma a o samotě - jen tohle nemuset řešit před hromadou cizích lidí...
O tom, že nošené děti méně pláčou, se mluví hodně. Je to dokonce vědecky prokázaný fakt. O tom, že děti při nošení můžou i plakat, se mluví méně. Není to téma, kterým by se člověk chtěl chlubit. Není populární. Řada rodičů se pak cítí zklamaná, frustrovaná, hledají vinu v sobě nebo v dítěti...
Jana: "Všude čtu jenom nadšené sluníčkové příběhy o nošení, jak je skvělé a úžasné, jedinečné, dokonalé a připadám si jako nemožná matka, když se mému dítěti v šátku nijak zvlášť nelíbí."
Je velmi důležité vědět, že chyba není nikde. Důvodů, proč miminka pláčou, je více, řešení také, pojďme se na to tedy podívat zblízka.
Nelíbí se mu vázání
To je poměrně časté, zejména zpočátku. Vážete poprvé, jste zpocení a nervózní, miminko nervozitu cítí také - však i pro něj je to poprvé. Ten pětimetrový hadr se vám šmodrchá, všechno trvá tak dlouho, připadáte si tak nešikovní... a dítě do toho brečí, což vaši nervozitu zhoršuje minimálně desetkrát.
Co v takové chvíli může pomoci: třeba vědomí, že se to děje mnoha rodičům. Žádný učený z nebe nespadl, vaše rychlost a šikovnost se bude postupně zlepšovat, takže vázání bude kratší. Někomu pomáhá k miminku mluvit a vysvětlovat mu, co se děje - "Mařenko, teď vážu šátek, učím se to, víš, tak mi to jde pomalu, ale myslím si, že to bude prima pro nás oba/obě, ty budeš u mě, kde to máš ráda, a já budu mít volné ruce, půjdeme na procházku..." - případně prostě popisujte nahlas, co s šátkem nebo nosítkem děláte. Můžete se při vázání pohupovat. Jakmile dítě zasunete do kapsy, můžete ho také nechat přisát k prsu - to ale bude fungovat spíš u starších dětí, které už ledacos udrží a utáhnou. Často je nejjednodušší zkrátka rychle dovázat, aby dítě bezpečně drželo, a vyrazit ven. Rychlá chůze a venkovní vzduch totiž dělají zázraky.
Anička: "Ty už ho máš v šátku, jo? Vždyť vůbec neřval," divila se moje maminka, když bylo prvorozenému synovi pět měsíců a poprvé jsme vázání šátku absolvovali bez pláče. Nošený byl od pěti týdnů a při vázání šátku vždycky ječel, jako když ho na nože berou. Jakmile jsem dovázala a vyrazila, spokojeně se uvelebil a rychle usnul.
Chce se kojit
Lektorky nošení dětí to znají důvěrně: miminko se octne poprvé v šátku a začne maminčinu hruď "oklovávat". Aby ne, však má zdroj mlíčka hned pod nosem a těžko mu vysvětlíte, že teď se kojit nebude. Dělávají to i miminka, která se těsně před vázáním nakojila. Může to být jen touha si ještě "cucnout", může to být hlad, může to být touha po blízkosti. Řešení se nabízí několik - někdy stačí se pohoupat nebo projít a dítě usne, někdy je jednodušší šátek rozvázat a miminko ještě nakojit. Můžete také zkusit nakojit dítě přímo v šátku, článek i s videem, jak na to, najdete zde. Kojení v šátku pomůže i ve chvíli, kdy se dítě v šátku probudí a má po spaní hlad a pláče.
Anička: "Pamatuju si ty výpravy do města, kdy jsem se obávala okamžiku probuzení a následného hurónského řevu z hladu. Vždycky jsem se pak celá zpocená řítila domů, abych ho rychle nakojila, a doufala jsem, že nepotkám nikoho z těch, kterým jsem vysvětlovala, jak je nošení v šátku přínosné a důležité. Pak jsem jednou řešila, že před odjezdem vlaku nestihnu dítě nakojit - a ono už opravdu potřebovalo spát. Zkusila jsem ho tedy nakojit v šátku, a světe div se, fungovalo to! V tu chvíli se mi také ohromně rozšířil akční rádius, mohla jsem bez obav vyrážet i na dlouhé procházky. Že já na to nepřišla dřív :)"
Chce se mu čůrat
Znáte takové ty ukrutně nepříjemné situace, kdy se vám fakt chce na záchod, a zrovna to nejde. Člověk se kroutí, nemůže myslet na nic moc jiného... království za toaletu! Děti to vnímají podobně. Sice si neřeknou, že se jim chce čůrat, ale nepohodlí při plném močovém měchýři nebo střevech cítí také. Pokud máte zkušenost s bezplenkovou komunikační metodou (BKM), tak to pro vás nejspíš nebude novinka - zároveň děti, s nimiž jejich rodiče o vylučování komunikují a nechávají je cůrat nebo kakat mimo plenku, dávají své potřeby obvykle najevo výrazněji. Ale může se to týkat i dětí, jejichž rodiče o BKM nikdy neslyšeli nebo to nezkoušeli.
Pláč při čůrání má obvykle specifický charakter, může působit vzteklým dojmem, když ho zkusíte vyřešit kojením, tak se dítě často přisává a odtrhuje, odtahuje se a kope nožkama. Pomáhá miminko v tu chvíli vyndat, svléknout plenku, dát ho vyčůrat nebo vykakat, a pak zase navázat.
Pokud vás informace o možnosti komunikovat s miminkem ohledně vylučování zaujala (fakt to jde - vyzkoušeno na vlastní superskeptickou kůži), doporučujeme třeba tento článek od Mirky Křížové.
Chce se nosit - ale jinak
Některým dětem zkrátka šátek nevyhovuje. Raději se nosí navolno v náručí. Některým dětem zase nevyhovuje nosítko, a sedí jim spíš šátek. Některé děti budou v šátku spokojeně spát, ale v bdělém stavu budou chtít být v náručí. Je to v pořádku. A pozor - může se to v čase velmi výrazně měnit.
Linda: "Pláč dětí v šátku, jak aktuální to u nás bývalo! A pak vzal šátek na milost, když mu v 6 měsících začaly růst zuby a potreboval kontakt... Do té doby jsem vyzkoušela snad všechno (nakojit, chodit, hopsat, priobléknout, vysvléknout, dudlík..), a prostě nic, vzpíral se a plakal. Od té doby ze dne na den otočka a během minutky vždy usínal. :-) "
Anička: "Před několika lety bych tomu sama nevěřila. Pak se mi ale narodil druhý syn, který mi ukázal, že svět je složitější a barevnější, než jsem si myslela. Od svého narození se z mé náruče nehnul, byl pořád u mě - spíš na mě, kůže na kůži, spokojený. Běda, běda, když jsem ho ale zavázala do šátku. Nějakou dobu to většinou vydržel, zjevně bez valného potěšení, pak ale musel šátek dolů. Jen v náručí! Ani kojit se v šátku nechtěl, vždycky navolno. Na konci šestinedělí najednou lup, změna, začal v šátku spokojeně usínat. Život se nám tím zjednodušil, zároveň to celé byla velká lekce pokory."
Další důvody
Rodiče mají někdy obavy, že dítě pláče proto, že ho nošení bolí. Většinou to tak nebývá, ale samozřejmě - nic není stoprocentní. Třeba při porodu zlomená klíční kost bolí, a s miminkem je pak třeba zacházet velmi opatrně a rozhodně danou končetinu nezvedat. Miminko může samozřejmě plakat i proto, že je nemocné (pak nepláče jen v šátku, ale i mimo něj - a bývá to patrná změna oproti dosavadnímu fungování). Děti také často pláčou proto, že jsou unavené. Ventilují tak nahromaděný stres, k jehož uvolnění pláč slouží. Pak nejvíc pomáhá s miminkem prostě být, dát mu svoje rameno a svou náruč, nesnažit se ho umlčet prsem, dudlíkem nebo houpáním.
Rozlišit, kdy je pláč z hladu, kdy z bolesti a kdy z únavy nebo přemíry podnětů je těžké. Nebojte se poslouchat svoje pocity, zkoušet, hledat cesty ke společné spokojenosti. Držíme vám palce! A když se s námi podělíte o svoje zkušenosti, budeme moc rádi.
