Na diskuzních fórech a sociálních sítích se pravidelně objevují otázky nebo povzdechy žen, které by své dítě rády nosily v šátku či nosítku, ale nedoporučil jim to lékař nebo fyzioterapeut, protože jejich dítě je hypotonické, hypertonické, předčasně narozené, vývojově opožděné nebo má preferenci jedné strany či nějaký jiný problém (případně kombinaci obtíží).
Působí to dojmem, že nošení dětí je něco jako vrcholový sport: můžete se mu věnovat, pokud jste zdraví a vyhovujete různým normám. V případě, že máte nějakou potíž, je lepší se mu vyhnout, protože hrozí, že se nošením problém prohloubí. Často přitom žádné obtíže ani nejsou, jde jen o odchylku od tabulek, která podle daného odborníka může zapříčinit zdravotní problémy v budoucnosti.
Tento postoj, který zaujímá řada zdravotníků, předpokládá, že nošení dětí je jakýsi poněkud namáhavý a zatěžující výmysl poslední doby. Skutečnost je ale jiná. Nošení mláďat - dětí - na těle je tradice, která je přibližně 55 milionů let stará. Je to něco nesmírně typického pro primáty, kterými jsme i my. Je to něco, co nám umožnilo přežít v nehostinných podmínkách pralesů, savan a jeskyní. Naše miminka (a teď myslím i na naše biologické příbuzné, šimpanze, gorily a další) se rodí velmi bezbranná a o samotě ponechaná by v přírodě nedopadla dobře - riziko prochladnutí, infekce, vyhladovění, sežrání predátorem je příliš velké. Na těle mámy jsou ovšem v teple, bezpečí a snadno tam nasytí svůj hlad.
Je třeba si uvědomit, že v nehostinných podmínkách se lidstvo pohybovalo naprostou většinu svého vývoje - a skutečnost, že lidé své děti nosili od okamžiku, kdy se narodily, je klíčovým faktorem našeho evolučního úspěchu. Miminka přežila právě proto, že byla se svou maminkou. Generace za generací, naprostá většina našich předků takhle strávila první dny, měsíce a roky svého života.
Těla i duše miminek jsou proto na nošení dokonale přizpůsobena. Potřeba být nošen - být na těle mámy, která chodí, tančí, uklízí, prochází se - je jednou ze základních potřeb malého miminka. Tvrdit tedy, že miminka můžou být nošena, jen pokud jsou naprosto zdravá a odpovídají tabulkám, je přinejmenším nepravdivé a často bohužel poškozující. Znamená to odepírat dětem mnoho věcí:
- sebejistou, kompetentní mámu (protože takové doporučení často ženy velmi zneklidní),
- máminu blízkost vůbec (protože miminko pak často putuje do kočárku nebo postýlky, když se na něj znejistěná maminka bojí sahat, aby mu neopatrnou manipulací neublížila),
- obrovské množství vývojových podnětů.
U toho posledního se krátce zastavím. Při nošení jsou totiž zaměstnávány všechny smysly - miminko vidí mámin obličej i co se děje kolem něj, slyší tep srdce i hluk okolo (a vidí zdroje tohoto hluku), cítí maminčinu vůni (nebo polévku, která se chystá), může se snadno nakojit. Celým svým tělem se dotýká své maminky - a kůže je věčně hladový orgán, který potřebuje kontakt a dotek jiného tvora. A jak s ním maminka chodí a neustále se pohybuje, mění polohu svého těla i miminko, čímž zaměstnává svůj šestý smysl: polohocit. Ten je naprosto klíčový, protože díky němu víme, kde se která naše končetina nebo část těla nachází, což nám umožňuje vykonávat složité koordinované pohyby. Každé otočení, předklon nebo procházka, kterou si s miminkem na těle dopřejete, přináší miminku obrovské bohatství zážitků a nových vjemů. Toto všechno je nesmírně důležité pro rozvoj nervové a následně i pohybové soustavy.
Být nošen je tedy jednou ze základních potřeb dítěte - nebo chcete-li, díky nošení se mnoho potřeb miminka naplňuje. Bytí na těle maminky nabízí dítěti pocit bezpečí (klíčový pro rozvoj zdravé, spokojené osobnosti) a obrovské množství podnětů pro sociální, psychický i motorický rozvoj. Dále podporuje dobrý, láskyplný vztah mezi maminkou a dítětem (jak již bylo dokázáno v řadě výzkumů). A vztahy jsou přece v životě obrovsky důležité, kvalita našich vztahů do velké míry ovlivňuje kvalitu našeho života.
Nošení dětí by tedy mělo být základní součástí péče o všechny děti - a pro ty, které mají na svém vstupu do života nějakou potíž či nevýhodu navíc, to platí zejména. V rámci rehabilitace (zde tedy spíše podpory vývoje) je naopak velmi vhodné nošení doporučovat, případně hledat, jak obvyklé postupy upravit tak, aby vyhovovaly potřebám rodičů i jejich miminka. Mnoho rodičů zažilo doslova léčebné účinky blízkého kontaktu s miminkem a zároveň svobody, kterou nosítko či šátek přinášejí. Byla by škoda tyhle zázračné okamžiky pouze ze strachu nepodloženého fakty odpírat těm, kdo o ně stojí a potřebují je.
