Máme víc času být rodičem než kdy dřív. Většinou do rodičovství padáme poté, co jsme podávali dobrý výkon v práci a ve škole s vědomím, že tohle je to nejdůležitější v životě a že je tedy potřeba to zvládnout vážně excelentně. Když chodím k novopečeným rodičům, kteří potřebují podpořit v kojení nebo nošení, prakticky vždy narážím na pochybnosti a pocity viny plynoucí z pocitu, že neposkytují svému miminku dokonalou péči. Později na to navážou pochybnosti o dokonalé výchově následované pochybnostmi o dokonalém vzdělání.
Rodiče malých miminek jsou často zoufalí z toho, že neposkytují svému miminku perfektní péči. Takovou tu časopisovou, jejímž výsledkem je šťastné usmívající se miminko a dokonalý život. Jenže to přece nemá s realitou vůbec nic společného. Většina rodičů malých dětí je v náročné situaci. Jejich miminko je často první novorozenec, se kterým jsou v tak úzkém kontaktu. Po měsících intenzivního sledování v těhotenství a po několika dnech velmi intenzivní péče v porodnici, která často vede k narušení rodičovského sebevědomí, jsou náhle vrženi do neznámých vod. Se svým miminkem se ocitají sami doma, a mají se o toho křehkého a v mnoha ohledech neznámého tvora postarat. Zajistit, aby bylo v teple, v suchu, najedené, spokojené. S propuštěním z porodnice přichází často úleva, ale také náhlý pocit osamění. Na internetu se dá najít přehršel článků, které si často protiřečí. Příbuzní často v té nejlepší víře pomoci přicházejí se spoustou rad, ale málokdo nabízí vyslechnutí a pochopení. Není divu, že má rodič v takové situaci pocit, že ať to udělá, jak to udělá, nikdy to nebude dobře.
Jak dobře to znám. Pamatuju si, jak jsem plakala nad všemi svými rodičovskými přešlapy, které se mi po porodu prvního syna vršily jako hromada špinavého prádla, které už nikdy nevyperu. Jak jsem si vždycky slibovala, že tohle už nikdy neudělám, a pak se cítila pod psa, když se to stalo znovu. Jak jsem si říkala, že za to může nedokonalý bonding a plánovala, že u druhého dítěte už to všechno udělám správně. Že tam už to napravím.
Po sedmi letech rodičovství a dvou dětech nevím, kolik dalších dětí bych musela porodit, abych rodičovství dělala správně. Rozhodla jsem se, že nemá smysl se o to snažit. Místo toho jsem si dovolila nárok na chyby. Uvědomila jsem si, že pokud svým dětem dovoluji nedokonalost a říkám jim, že je v pohodě, když se něco nepovede, musím to samé dovolit i sobě. Došlo mi také, že mně ani mým dětem moc neprospívá, když si chyby otloukám o hlavu a zabývám se tím, jak jsem strašná matka. Zjistila jsem, že jsem ve snaze naplnit potřeby dětí dost zapomněla na ty svoje a že v tomto ohledu potřebuji nastolit rovnováhu.
Velké štěstí je, že děti dokonalého rodiče nepotřebují. Rodič, který reaguje na jejich potřeby a snaží se je pochopit (a někdy se mu to nepovede hned nebo vůbec), rodič, který se zároveň snaží být v kontaktu se svými vlastními potřebami a zachovat se tak dětem a hlavně sobě pro budoucnost... takový rodič je víc, než leckteré děti mají. Líbí se mi koncept dost dobrého rodiče. Někdy to jde lépe, jindy hůře - v každém případě je v pořádku chybovat a zkoušet a je v pořádku, že se to někdy nepovede.
autorka článku: Anna Kšírová